Informace pro novináře

Nejčastější mýty o parafiliích

Kolem problematiky parafilií ve společnosti bohužel panuje mnoho mýtů a nepravd. Přispívají k tomu, že jsou lidé s parafiliemi výrazně stigmatizováni (např. automatické obviňování z páchání trestných činů, i když se žádného nedopustili; strach z kontaktu s osobou s parafilní preferencí – např. 1,92 % osob v německé studii uvedlo, že by akceptovalo osobu s pedofilií za souseda) a obávají se své problémy efektivně řešit s odborníky a se svým okolím (Jahnke et al., 2015). Včasné vyhledání odborné pomoci však může být zásadní pro to, aby se parafilici naučili žít se svými touhami tak, aby neohrozili sebe ani nikoho jiného.

Naším cílem je uvádět aktuální odborné informace k tomuto tématu. Proto v této sekci zmiňujeme některé nejčastější mýty, které kolem parafilií ve společnosti panují a uvádíme je na pravou míru.

1. “Člověk si to, že má parafilii, způsobil sám”

Parafilik si svou preferenci nevybírá, ani mu ji nikdo v průběhu života nepřivodí. I když vědecké studie zaměřené na genetiku parafilií nejsou ještě příliš četné, mezi odborníky jednoznačně převládá názor, že parafilní preference mají vrozený podklad. Působení různých zkušeností či traumat (výchovy a prostředí) v průběhu života může pouze ovlivnit to, jak se parafilie projeví – a to zejména, zda se člověk s parafilií dopustí, nebo nedopustí případného problematického sexuálního chování.

2. “Mít parafilii je něco neobvyklého. Takových lidí je kolem nás málo, mých blízkých se to týkat nemůže.”

Podle dostupných dat z českého prostředí se jedná o jednotky procent v populaci. Konkrétně pro jednotlivé parafilie se pedofilie v Česku vyskytuje přibližně u 0,3 % populace, hebe/efebofilie u 1,6 %, sexuální sadismus u 1,9 %, patologická sexuální agrese u 1 % a preference znehybnění partnera u 3,6 % (Bártová a kol., 2020). V České republice se tedy s nějakou formou parafilie mohou potýkat desetitisíce lidí. To, že někdo má parafilní preferenci, však a priori neznamená, že se dopustí nějakého trestného činu. Je tedy velmi pravděpodobné, že ve svém okolí osobu s parafilní preferencí máte.

3. “Ten, kdo páchá sexuální trestné činy, je parafilik nebo deviant!”

Není. Převážná část lidí s parafilními preferencemi se nikdy nedopustí porušení zákona či etických norem. Delikty páchají i lidé, kteří jsou po sexuální stránce „normální“. Parafilie samotná nutně nevyžaduje odbornou péči. Je na místě pomoc vyhledat, pokud by člověk ztrácel kontrolu nad svými tužbami a chováním nebo pokud potřebuje na bezpečném místě o svých potřebách a fantaziích mluvit.

Existují situace, ve kterých se (nejen) lidé s parafilní preferencí hůře kontrolují. Patří mezi ně například stres, únava, vliv alkoholu a drog. Je důležité, aby si byl člověk dobře vědom toho, co snižuje sebekontrolu právě u něj (například vystavení se nevhodným vzrušujícím podnětům).

4. “Lidé s parafilií by se měli zavírat do blázince či do vězení! Nebo alespoň být do konce života pod prášky.”

Ne. To že člověk má parafilii, neznamená, že se musí nevhodně sexuálně chovat či být rizikový pro své okolí. Psychiatrické nemocnice a vězení mají být vyhrazeny pro osoby, které potřebují konstantní odbornou péči anebo si odpykávají trest za trestnou činnost, kterou prokazatelně provedli. Odborná poradensko-terapeutická péče pomůže lidem s parafilií jejich sexuální nastavení zvládat formou konzultací a specializovaného dlouhodobějšího psychoterapeutického působení (ideálně finančně dostupného a anonymního), aniž by je vytrhla z jejich běžného sociálního fungování. Medikace nemusí být nutně nezbytnou součástí práce s parafiliemi. Může však v některých situacích pomoci – například tlumením nežádoucích sexuálních tužeb.

5. “Cílem projektů, jako je Parafilik, je chránit ty, kteří sexuálně zneužívají.”

Naopak. Naším cílem je poskytnout lidem s parafiliemi nebo problematickým sexuálním nastavením včasnou účinnou a dosažitelnou odbornou pomoc, a přispívat tak ke snížení výskytu rizik sexuálně-delikventního chování v ČR.